Zugspitze,aneb výlet plnej smíšených pocitů

 Během minulého týdne jsem se procházel po belvíku a když sem viděl ty zelené sjezdovky, tak se mi zrodila v hlavě myšlenka udělat si výlet na Zugspitze. Na internetu jsem zjistil podmínky které právě sou a budou na Zugu, obvolal sem zbytek Harakiri Gangu, řekl o co jde a jestli by se chtěli zůčastnit a nakonec nás jelo 9 dvěma autama. Sraz obou aut byl naplánovanej na 13.01.2007 ve čtvt na 5 před hotelem Javor. Já s Filipem (manager :) jsme ráno naložili všechny věci do auta, vyzvedli Swena, Borise (ještě 10 minut čekání) a Lolli a jeli k Javoru, kde už čekal Ponorka, Macek, Simon a Hans. 300km před náma, všichni plný humoru (zatim) a energie.
Během cesty sme kecali o všem možnym, dávali závody s ponorka car, na dálnici před Mnichovem sem s maskou vřískotu stašil lidi v okolo projíždějících autech, dali jednu rauch pause pro Borise, jenže pak zjistil že nemá cíga, tak jsme se alespoň najedli. Těsně před Mnichovem sme se rozdělili. Okolo 7 hodiny při východu slunce nás začli obklopovat zasněžené hory a v půl osmé jsme přijeli do Garmische (nálada suprová). Jenže! mapu jsme si nevzali a že by zrovna nějak dobře bylo ve městě značeno, jak se dostat na Eibsee, se říct nedá. Nezbylo nic jiného než se zeptat místních domorodců. Každý z nich nás posílal na vlakové nádraží a nikdo nebyl schopnej říct kudy na Eibsee (jedna slečna na kole nás poslala do Rakouska), takže naše doposud skvělá nálada začla opadávat a když jsme se koukli, že už je 8 hodin tak bylo po srandě. Zastavili jsme na parkáči, koukli na mapu a našli konečne cestu, takže sme si mysleli, že už nemůže bejt hůř. Omyl. Po 200 metrech, zakřičela Lolli, že mi zrovna z auta ulétla čepice (nevim jak je to možný) takže couvačka a sebrat. Už nám nebránilo nic dojet na Eibsee. Sme tu, vjíždíme na parkoviště kde už čeká Ponorka car. Rychle na sebe naházet vše potřebné, zbalit jídlo a jít zjistit jak se dostat nahoru. Byly dvě možnosti, kabinka a nebo zubačka. Jenže obsluha parkoviště řekla, že zrovna dnes kabinka nejezdí, tak nám nezbylo nic jiného než jet zubačkou. Ponorka car se šla ještě oblíct, my jsme si šli koupit permici (37 €) a zalezli do fronty, ve který jsme byli asi 30min a ponorka a spol. nikde. Tak říkáme, že snad se tam dostanou. Nasedáme do zubačky, Filip, Lolli a Já do jedné a Boris se Swenem do druhé, dokonce si i sedáme a během 15 vteřin je zubačka narvaná, takže spokojenst, že sedíme. Divíme se, když koukáme na ceduli s rozpisem cesty, že cesta trvá dlouhých 45min!? Nakonec, když sedíme tak to neni zas tak hrozný, Boris se Swenem totiž stojí u dveří.
Po deseti minutách vjíždíme do tunelu a celkem asi za 25 min jsme na konečné stanici. Lidi začnou šílet a utíkají aby tam byly první. My v klidu sedíme a čekáme až vypadnou. Proplejtáme se z tunelu do baráčku a ven na vzduch.
Vylezeme ven a čeká na nás azuro a teplota ideální. Teď už taky rychle nandaváme lyže, prkna a utíkáme přes kopeček na kotvu. Na horizontu už vidíme snowpark a málo lidí. Dojdeme k vleku a vidíme Ponorku, tak mi napadá, jakto že jsou tady dřív než my? Nakonec mi řekl že je pustili nahoru kabinkou, ktera udajne nejezdila. Náš pozitivní vztah k němcům začína klesat k bodu mrazu.
Jedeme!!! Při příjezdu do parku nám Macek se Simonem říkají, že ho teď otevřeli takže jsme o moc nepřišli. Park začína jednim skokem středních rozměrů, za ním dva skoky (větší a menší), jenže dopady hrozně krátké, děsná trefovačka. Dál to pokračuje skokem přes barel, rovnou bedýnkou, lámanou bedýnkou, Á bedýnkou a širokou bedýnkou ve tvaru rainbow... Jdeme na to. První skok, dopad jsem jenom zahlédl pod sebou a pokračoval dál v letu... Když sem dopadl tak moje paty by mi nejradši daly přes hubu a já sobě taky. Hrozná rána a to samé na barelu. Simon řikal, že šel taky docela daleko. Další jízdu už je park docela plnej lidí (hodně freeskierů) a rozjíždí se z dopadu prvního skoku, myslim že to neni moc bezpečný. Boris, ten už to pálí na první skok a zatím líta rovný, ale stylový airy. My se Simonem už přemejšlíme co budem skákat, takže tam padaj nějaké 180ky, 360ky a chytky. Filip a Ponorka natáči všude možně videjka a i nás v parku. Marek a Lolli se rozježďujou na sjezdovce a zbytek taky někde lítá. Jedu kousek za Simonem, skáču první, jedu na druhej, ale vidim zkřížený hůlky tak brzdim a na dopadu leží Simon, nějak nevychytal 360 a rozsekal se. Vše ok, ale nemáme radost z těch děckejch dopadů takže už trochu povolujeme ve skákání a děláme blbosti kde se dá. Točim 360 přes barel, duha taky padla, simon jede lámačku, jenže mu vypíná lyže a jede one foot, ale odjede.. Vidim Borise na vleku tak přisedam (přisedání na vleku se tady neřeší vůbec) a ptam se ho co na to říká. "Je to úplně na hovno, dopady krátký a hlavně mám špatný prkno" (musel vyměnit páč mu Burton praskl na 3x). Takže naše nadšení už je zase o kousek níže. Z vleku vidim Lolli a Swena. Lolli jede duhu? No nekecej, fakt že jo (mazec). Swenik uz na ní točí nejaké 180ky atd... začíná foukat docela silnej vítr tak dáváme spicha v parku a jedem na vzdálenou kotvu na druhé straně kopce. Vypadá to na parádní freeride, jenže začal silně foukat vítr i tam a sem tam je nepříjemná krusta. Jedeme na sedačku a zpět do parku, zněl další plán. Jedem po sjezdovce, vidim malej skůček tak si ho jedu skočit a Lolli jede zamnou, padla hlavou na kusy ledu (ještě že má helmu) hned vedle ní dopadl Boris. Ta holka je hroznej blázen a ničeho se nebojí :) Sedáme na kabinku, fotíme a jedeme znova do parku. Fotíme, točíme a jezdíme. Boris sází stylové točky s grabama (říká, že když už si to zaplatil, tak to jinak nejde i když je to divnej park). Lollík s Swen jezdí duhu a zbytek se tady poflakuje. Dáváme si jeden malej freeride. Blíží se konec a ještě točíme německý lyžaře v parku. Nezbejvá než už to zabalit a jet dolu.
Nálada nic moc, čekali jsme víc. Dole u nástupu na kabinku potkáváme Ponorku s Hansem a ptáme se kde je Macek se Simonem? Říkají, že už se dostali dolu a čekaj tam. U kabinky je děsná fronta tak jdem na zubačku. Neni to tam o moc lepší, čekáme 15 minut a ani o metr jsme se nehnuli. Boris, Ponorka a Hans jdou na kabinku a my čekáme dál. Po dalších 10 minutách to vzdáváme taky. Přijdem ke kabince a fronta furt stejná, Bori a spol jsou asi 10 metrů před náma. Ve frontě čekáme dalších cca. 45 minut. Konečne sme u turniketů a vešli jsme se do kabinky pro 70 lidí (nálada už neni žadná). Jedem na vrch Zugspitze, na vrchu se přesedá na kabinku, která nás má svézt k Eibsee. A teď přichází vrchol dne. Když dorazíme na přestupní stanici, proplejtáme se chodbama a vidíme smutného Borise, ptáme co se stalo, že už nemůže bejt hůř, ne?! Bori jen ceknul, že si musíme jít pro místenky, které dává nějakej fašoun nahoře a oni maji na kabinku, která jede za hodinu a půl. Běžíme tam co to jde a máme kabinku číslo 17. Což znamená 1h 50m čekání - Nálada nejhorší. Nebejt to tu tak drahý něco by sme s chutí rozflákali! Macek a Simon čekají venku před autem od 4 hodin, ha!. Všude mraky lidí ležící na zemi, na schodech... prostě kde to šlo, tam si ustlali. Normální jídlo se tady sehnat nedá, jediné co mají je twix, mars a podobné sladkosti. Na vrchu jsou dvě restaurace, ale ty jsou plné. Ceny jsou "lidové" gulasch suppe mit brot 6 Euro?! Ne, děkujem. Alespoň jsme našli východ na sřechu kde je rozhledna a je vidět na Garmisch a všude možně. Koukáme na rolby jak jich jede 5 za sebou jako na ovládání a upravují sjezdovky. Čas vůbec neutíká, vracíme se dolů k věcem. Sedačky jsou plné. Lolli podlejzá turniket a vlekař v noblesní černo růžoví šustákovce na ní huláká co si to dovoluje. Petra ho schladí platnou permicí a tak vepřák vodšoupe se sklopenou hlouvou. 18.30h odjíždí Boris, Hans a Ponorka. Povídáme si s nima přes železné zábradlí jako přes železnou oponu. Místa už je víc, tak alespoň můžeme posedět. Na hodinách se ručičky došoupaly ke třičtvrtě na sedm. Konečne i naše kabinka přijíždí. Pípáme v turniketech a nalejzáme do kabiny. Kabinka se rozjíždí, fouká vítr, kabinka se pěkně houpe, klesá z bezmála 3000 m.n.m do 1000 m.n.m a změna tlaku je cejtit. Mě píchá v uších, zalehli mi a vůbec nic neslyším. Swen to má podobné. Jsme dole, vítá nás Garmisch, všichni sme si oddechli že jsme po 3 hodinách čekání z areálu venku.
Jdeme k autu, kde už na nás čeká převlečenej Boris. Všichni si jako první věc sunadvaji po celym dnu a 3 hodinách čekání boty. Orgasmická úleva. Všichni jsme už převlečený, nandaváme věci a domlouváme cestu s Ponorka car. Plán je, že zastavíme u McDonalda na dálnici za Mnichovem. Na parkovišti pod Zugspitze nechtěne nechávám napamátku vysílačku. Shit! Nálada z bodu mrazu začíná cestou stoupat. Boris spí, Swen, Lolli a já si kecáme.V Mnichově promluvim na borise - "Janča čeká" načež Boris vystartuje "Co se děje, kde sme ?!?" :) Zachvíli to zabalí a spí dál. Dochází nám benzín, jedeme už 100 km a ani jedno parkoviště, benzína, odpočívadlo - nic. Nakonec jedno malé parkoviště sme našli a dolili benzin z kanystru. Po dalších asi 15 km jsme u McDonalda, kde už čeká Pony car. Dáváme si cheese, hambáče, koly, hranolky a Mcflury ze Swena. Nabírám si vlaječky, kterýma potom pícham v autě Swena do hlavy a už toho má asi opravdu dost, tak už taky končim. Boris spí, Filip při spaní stíhá řídit, Swen taky upadl do němoty a já s Lolli si povídáme. Hranice, všichni už jsou vzhůru a těší se na postel. Je půlnoc, rozvážíme všechny domu, loučíme se a jdem spát.
Den to byl opravdu plnej smíšenejch pocitů.. Byly jsme na sněhu, ale ty podmínky a vše okolo bylo děsný.
Takže pokud vám chybí sníh tak moc, že nevadí hodinové čekání na cestu do areálu a tříhodinové dostávání se z areálu, které postihlo nás... Park s průměrnejma skokama, areál bez prudících vlekařů a pěkný panoramata... Račte vyrazit.
Během týdne, zde bude možno zkouknout videa které jsme natočili. Riči